Po nástupu na ministerstvo začalo něco, co jsem si představit neuměl. Tuny problémů, dědictví minulosti, obrovsky složitý resort, těžká rozhodnutí – s tím vším jsem počítal. A vlastně, pro někoho možná nepochopitelně, mě to i baví.
Ale neuměl jsem si představit tu síť vazeb, nástrah a příběhů, které se odehrávají mimo vás, přesto se stáváte jejich hlavními herci.
Člověk nemá ani čas a sílu všechno komentovat. Často mě to mrzí, protože těch témat by bylo tolik… Ale jednu “kauzu” prostě musím. Mé údajně “utajované” schůzky s vedoucím kanceláře prezidenta Mynářem, které vyvolaly komentáře kdekoho. A mě to uráží.
S panem Mynářem jsem se viděl dvakrát v životě. S panem Nejedlým nikdy. A kdo mě politicky sleduje, tak snad tuší, že jsem pana prezidenta nevolil a hradního vedoucího kanceláře fakt nevybíral. Ani jim nikdy netleskal.
Poprvé jsem dostal pozvání v době, kdy jsme čekali na jmenování nové vlády. Pozván jsem byl jako budoucí první vicepremiér, avizované téma: schůzky ministrů s prezidentem, jmenování vlády. O pozvání jsem zcela otevřeně informoval všechny předsedy koaličních stran na našem společném jednání. Všichni v zájmu rychlého vzniku nové vlády neměli žádné námitky. A samozřejmě jsem na schůzce vyvíjel snahu o to, aby byla vláda jmenována jako celek, sondoval jsem výhrady vůči jednotlivým ministrům. Panu Mynářovi jsem nikdy nic neslíbil a dlužno dodat – on na mě žádný požadavek neměl. Uráží mě podezření, že jsem s kýmkoliv či čímkoliv kšeftoval. Ta myšlenka je sama o sobě velmi nelogická – dva lidé, kteří se vůbec neznají a jsou z opačných politických táborů, fakt nebudou společně kout pikle.
Druhou schůzku jsem absolvoval již ve funkci ministra vnitra a vicepremiéra. Pan Mynář mě pozval kvůli chystané schůzce s prezidentem republiky ve věci bezpečnostní politiky. Odpověděl jsem, že schůzka možná je, ideálně alespoň po 100 dnech v úřadu, abych se dostatečně zorientoval v rezortu.
A nakonec – nejsem už řadovým poslancem, který si může dovolit odmítnout jakoukoliv schůzku z důvodu svého přesvědčení, názoru, vkusu, lidské blízkosti či vzdálenosti. K prezidentovi se bez předjednání jít nedá, nemám na něj přímou linku. To je politická realita, ve které nyní žiji.
Jsem v jedné z nejvyšších exekutivních funkcí. Pokud se mnou chce mluvit prezident, mám odmítnout? Je to silné gesto? Nevím… je elementární komunikace s prezidentem žádoucí?
Stále si myslím, že bavit se musíme s každým. Ve funkci starosty i poslance jsem neodmítl schůzku nikomu, ani bezdomovci, ani hejtmanovi, se kterým jsem se politicky rozešel ještě před tím, než jsem do starostenské pracovny vůbec vkročil. A tak, i když to bude bolet a budou se objevovat zaručené šokující zprávy o mých schůzkách, budu v tom pokračovat. To je totiž jedna z částí mé nové práce.
