„A já se tak těšila, že mi budeš zase několik hodin bez odmlouvání sloužit…“ Moje žena má kromobyčejný nadhled, skvělý humor a vtip neztrácí ani v momentech, kdy ostatní brečí. Ale mě to zasáhlo. U dvou svých dětí jsem prožil tu magickou chvíli, když poprvé zabrečely. Ten okamžik se zaryje pod kůži. Vidět tu neuvěřitelnou ženskou sílu a jednoznačný zázrak, kterým zrození je. A teď to nejde. Otcům vstup zakázán. Mé třetí dítě má přijít na svět během pár týdnů. A já u toho nebudu. Všichni žijeme svůj vlastní příběh. A v tom mém se právě tohle stalo smutným symbolem „nové doby“.
Svět se změnil. Ze samozřejmosti, z lehkosti svobodného bytí, se stala vzpomínka a touha zároveň. Zakázali spoustu dalších věcí a další spoustu nám jich přikázali. Učíme se žít jinak. Ne jen s rouškou před ústy, ale především uvnitř svých rodin, v základních sociálních vazbách. A to je jedna z výzev, kterou nám tahle doba nabízí. Podívat se dovnitř. Sebe, svých rodin. A také pochopit, že společnost opravdu roste odspoda. První pomoc očekávejme od svých nejbližších, potom přichází na řadu obec. Město. Komunita lidí, kteří jsou našimi sousedy. A jako už tolikrát v době krize se ukázalo, že právě odsud pochází síla, kreativita, soudržnost našeho národa. Celá země se potýkala s nedostatkem ochranného materiálu, desinfekce, mnoho starých lidí zůstalo najednou bez možnosti se o sebe postarat. A ono to opět zafungovalo. Dobrovolníci, skauti, ženy (a mnohdy i muži) všeho věku a profesí oprášili šicí stroje a začali vyrábět. Po počátečním váhání si všichni nasadili roušky, mnozí začali nakupovat a rozvážet jídlo seniorům. A velmi často za tím vzepětím, za tou lokální erupcí pozitivní energie, stáli starostky a starostové. To, co dokázali, okolnostem navzdory, je prostě obdivuhodné. Z minuty na minutu přejít do krizového módu a řešit efektivně situaci, kterou za našich životů nikdo nezažil. Myslet, soustředit se, na hranici vyčerpání přicházet s řešeními, které dávají smysl a ještě při tom všem najít sílu podporovat, dolévat víru a optimismus druhým. Starají se. Okrádají sebe a svou rodinu, rozdávají se. A já jim chci vyseknout hlubokou poklonu. Díky vám tahle země funguje i v době virové.
Dalšími bojovníky jsou zdravotníci. Můj o šest let starší a chytřejší bratr dělá primáře na interně na Vinohradech. Někdo si může myslet, že vláda nemůže za nedostatek ochranných pomůcek…ale…lékařům, sestřičkám a všem ostatním ve špitálech to prostě nevysvětlíte. Oni zůstali v první linii beze zbraní. Brácha má několik lékařů a sestřiček v karanténě, musí se starat o běžné pacienty a k tomu dostal za úkol vyhradit část oddělení pro podezřelé z nákazy korona virem. Doma je sám, děti a ženu poslal k tchyni na Moravu, za našima radši ani nejezdí, aby je nevystavoval riziku. „Mám pocit, že jsem tu zavřený měsíc…“, řekl mi po pár dnech v boji. A přes všechny proklamace politiků před televizními kamerami – on už ztratil důvěru v to, že mu stát, pro který pracuje, je schopen vytvořit takové podmínky, aby chránil i jeho samotného. Tleskejme všem zdravotníkům a neomezujme se jen na konstatování, že je to „prostě jejich práce“. Teď totiž makají daleko nad rámec svých povinností a riskují při tom své zdraví – pro nás.
Ale poděkovat si nezaslouží jenom oni. Dobrovolníci, prodavačky, řidiči hromadné dopravy, hasiči, policisté, pošťáci…ti, kdo pracují s lidmi. Všichni z nich dokázali, že se tváří v tvář nepřízni dokážeme semknout, být ukáznění, solidární, lidští. A díky tomu uspějeme. Zvládneme to. Bude to trvat, musíme být trpěliví a trpělivost se pokusit přenést i na naše děti…ale zvládneme to. Je to zkouška celé společnosti. Každého z nás, našich lídrů, od kterých čekám, že svůj národ povzbudí, uklidní, spojí. A chtějte po nás politicích i to, abychom nepropadli pokušení. Pokušení té situace zneužít a urvat si více moci, než nám přísluší. Chtějte po nás, ať nezapomínáme, že žijeme v demokracii a veškerá omezení se řídí zákonem. A nejsou na věčné časy. Nenechme se svést sílícími hlasy, že zavřené hranice by měly zůstat, že to je cesta k bezpečí. Ne. Cestou není zneužít strach lidí k prosazení silné vlády a uzavřeného světa. Silný lídr naopak lidi ubezpečí, že je opět přivede do svobody, volnosti a klidu. A takového lídra v čele bych si moc přál.
Hodně zdraví, přátelé. Držte se! Váš Vít Rakušan
