Včera to byly dva roky od mého zvolení do Sněmovny. A protože „deníkové zápisy“ jsem psával už dřív, dávám sem dva roky starý zápis. A těsně před dnešním jednáním jsem si uvědomil, že se nic nezměnilo. Zatím.
Tak jsem povýšil. A zároveň klesl. Někdy vidím zblízka naprosté dno politického boje, jindy mě udiví i absence obyčejné lidské slušnosti. První nečekaný zážitek ze Sněmovny mě čeká na pracovišti „ajťáků“. Přede mnou se tam na drobnou starší ženu rozčiluje „kolega“ z SPD, že nedostane notebook hned na požádání. Odpověď, že musí počkat na programové vybavení, jako by neslyšel. „Tak vy mi ho nedáte? Vy nevíte, kdo já jsem?“ Když naštvaně odchází, snažím se odlehčit situaci vtípkem o křehkém poslaneckém egu, ale žena jen zavrtí hlavou. „Jsem tu už patnáct let a poměry jako teď jsem ještě nezažila. Nikdo vám nepodrží dveře, potkáváte o deset let mladší jedince, kteří nepozdraví a na pozdrav ani neodpovědí…“ Politické překvapení přichází o pár týdnů později. Klub Starostů a nezávislých je nejmenší, je nás šest ze dvou set poslanců. Přesto zkoušíme prosadit navýšit platy pro učitele a přidat tři sta miliónů na výstavbu nových školek. Od starostů z celé republiky víme, kde všude chybějí. Platy nám zamázli, ale za školky jsme sklidili potlesk i mezi kolegy z KDU, ODS, TOP a Piráty. Uspěli jsme! „Přidal jsem peníze školkám,“ tvrdí pak všude Andrej Babiš. Už nedodá, že jeho ANO hlasovalo proti…“ Překvapení třetí: navrhujeme zákon, který by zatočil s podvodnými směnárnami. Díky odporu poslanců z ANO neprochází do druhého čtení. Za dva měsíce ho však ANO předkládá samo. Až na drobné změny je to ten náš! S jistou hořkostí pro něj hlasujeme a je nám jasné, kdo má se s tímhle úspěchem v nadcházejících komunálních volbách pochlubí. Ne, v tomhle baráku se férově nehraje.
