
Vaše Excelence… dámy… pánové… vážení hosté,
snad mi dovolíte vážné téma otevřít odlehčenou vzpomínkou… Tedy… vzpomínkou… Naopak musím pokorně přiznat, že si ráno následující po dni našeho vstupu do NATO nepamatuji. Na studentské koleji, kde jsem tehdy, ve šťastných a pro Českou republiku unikátních devadesátých letech šťastně žil, jsme měli večírek. Obrovský. Spontánní. Radostný. Naplněný. Doslova osudově naplněný. Moje generace byla první šťastnou, která mohla. Mohla všechno, co bylo předchozím generacím zapovězené. Cestovat, studovat, mít názor a říkat ho nahlas, bez rizika. A najednou už to nebyla jenom cesta. Byl tu dosažený cíl. Pár let po tom, co jsme byli okupovanou zemí na hranici dvou světů, jsme se jako zázrakem stali součástí západu, součástí přirozené transatlantické vazby civilizovaných a demokratických částí světa. A my, tehdy mladí studenti, jsme to hlavně vnímali jako jistotu toho, že ty staré časy se nevrátí. Že jsou poražené, že jsou pryč, že teď už patříme jinam, do úplně jiné a hodnotově odlišné party. A bylo nám z toho tak moc dobře, že jsme zapomněli, v kolik gentlemani a dámy přestávají pít…
Časy se změnily. Svět se změnil. Máme řadu nových, globálně sdílených zkušeností. Přesto mi dovolte v základu té mladické úvahy zůstat. NATO jako jistota. Jako konzervativní hodnota v měnícím se světě. Jako organizace, která svou filozofií, zaměřením a vahou je schopna odolat politické dynamice v jednotlivých členských státech – na rozdíl od mnoha jiných mezinárodních uskupení. Organizace dávající poměrně nepřehlednému světu dneška jistou formu. NATO jako naděje pro zachování míru a hodnot svobody, které v sobě přirozeně a s obecným respektem nese. To vše si přeji, aby staré dobré NATO i v té nové zvláštní době umělo poskytnout. Ale to je podmíněno celou řadou splněných výzev. Mnohokrát lze totiž konzervativní hodnoty, trochu paradoxně, bránit jen tehdy, pokud přizpůsobíme své myšlení a konání objektivně odlišným podmínkám doby. Při zachování neměnné báze, absolutní solidarity dané článkem 5, při zachování jasné definice toho, jaké hodnoty je potřeba bránit a udržovat, přizpůsobit vidění světa a jeho problémů realitě 21. století.
Je nutné, aby všemi úrovněmi rozhodovacích procesů Severoatlantické aliance prorostlo nové vnímání hrozeb, samotného slova válka a jejích aktuálních forem. Severoatlantická aliance musí být schopna nových efektivních typů spolupráce v oblasti ochrany před hackerskými a kyberútoky. Což bude od jednotlivých členských států samozřejmě vyžadovat i schopnost rychle a efektivně sdílet strategické informace. Nesmí být podceněn ani rozměr informační války využívající fake news a dalších vysoce sofistikovaných zásahů do vnitřních politik členských států. I v této oblasti samozřejmě musí platit, nikoliv být jen obecně deklarována, schopnost společné a jednoznačné obranné politiky. I zde musí platit jeden za všechny, všichni za jednoho.
Nutné je, bohužel, i jisté poučení z období „konce dějin“. Po pádu bipolárního světa jako by NATO určitým způsobem podcenilo tradiční mocenské konkurenty. To přineslo například Rusku jistou konkurenční výhodu, protože sami Rusové nikdy, ani na chvíli, nepřestali NATO, ve všech svých strategických rozhodnutích, vnímat jako mocensky konkurenční subjekt. Největší výzva pro Severoatlantickou alianci dnes je identifikace klíčových rizik a potenciálních ohnisek války. Přičemž jednotlivé scénáře nemohou obsahovat pohled jedním směrem, nýbrž vždy otočení hlavou do všech světových stran. Jako součást toho vidím i důkladné zvážení jakéhokoliv ukončování zahraničních misí v neklidných regionech. V některých případech jsou čistě vojenská rozhodnutí racionálnější než politické úvahy – dohoda s Talibánem v Afganistánu může ze země znovu vytvořit centrum islámského radikalismu, čímž by byly sníženy veškeré zásluhy (a oběti) ze strany vojáků NATO v dané oblasti. Jistá naivita v diplomatických krocích na Blízkém Východě v posledních desetiletích vždy spíše přispěla k eskalaci napětí.
Aliance se musí ve svých scénářích možných rizik výrazně zaměřit na problém migrace. Vedle současných migračních trendů začnou jistě stále větší roli hrát „environmentální uprchlíci“, řešící fatální nedostatek přírodních zdrojů ve svých regionech přesunem do bohatší části světa. Rozměr migrační problematiky v příštích letech může být zásadním faktorem destabilizace bezpečnostní situace ve světě a aliance by měla vytvářet tlak na reprezentace svých států, aby se přípravou konkrétních opatření se vší vážností zbývali.
Spektrum hrozeb a výzev tímto rozhodně nekončí. Mou ambicí jistě nebyl odborný výčet rizik, snad jen uvedení příkladů k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, jak velký smysl Severoatlantická aliance pro jednotlivé členy, pro bezpečný svět, stále má. Jak zásadní roli může v příštích letech a desetiletích sehrát. A jak krátkozraké a nebezpečné je každé zahrávání si s myšlenkou opuštění aliance či oslabování transatlantické vazby, ať už takové názory zaznívají z té či oné strany Atlantiku. Jakou radost tím děláme dalším velkým globálním hráčům, pro něž je NATO jediným respektovaným soupeřem. By bylo možné dostát veškerým výzvám, je třeba přestat hovořit o zodpovědném členství, nýbrž je potřeba zodpovědným členem se skutečně stát. Čas na spolujízdu v dobře rozjetém autě pominul. Každá členská země musí splnit své závazky, se kterými do Aliance vstupovala. Pouze bych v případě navyšování výdajů na obranu v jednotlivých členských státech velmi apeloval na to, aby rychlému vyzbrojování předcházela racionální úvaha a jasný odborný pohled, co a v jaké míře moderní armáda, vnímající všechny typy bezpečnostních hrozeb dneška, ke svému životu potřebuje. Nechť dobrý úmysl nezkazí ani politický boj, ani lobbistické tlaky.
Každá země musí hrát platnou úlohu a v rámci svého členství vnímat oba jeho zásadní aspekty – připravenost pomoci kolektivní obraně i možnost o pomoc požádat. Uvědomit si hodnotu svého členství, které nespočívá jen v možnosti dovolat se přítele ve chvíli nouze. Spočívá i v privilegiu pomoci druhému a v možnosti sdílet hodnoty světa, který euroatlantická civilizace vytvořila.
(Text vznikl u příležitosti Semináře „20 let v NATO“)