Chodníky bez pastí, Havířov bez migrantů, do metra bez peněz a hlavně bezpečnost a víc bytů a doprava, která bude rozumná nebo nebude nalevačku… Kampaň před komunálními volbami vtrhla do veřejného prostoru a až na výjimky se těžko odhaduje, co nám kandidáti za naše hlasy vlastně slibují. Z nepřeberné nabídky jsme se rozhodli zeptat Víta Rakušana, výrazného starosty výrazného města, které – jak Rakušan říká – chce být rozhodně víc než jen noclehárnou pro Pražáky.
Jak moc je dnes Kolín jiným městem oproti roku 1989?
Kolín byl provinční město, čtvrté v rámci Středočeského kraje za mocným Kladnem, kde byla Poldovka, za mocnou Příbramí s uranovými doly, za mocnou Mladou Boleslaví se Škodovkou. Byl městem známým snad jen Kmochem a dechovou hudbou. Přitom máme parléřovský chrám sv. Bartoloměje a úžasné židovské dědictví. Před druhou světovou válkou měl Kolín druhou největší židovskou obec v republice, ale židovské dědictví bylo nesmírně zanedbané. Lidé tehdy vůbec nevnímali, že žijí v historicky významném městě. Realita roku 2018 je výrazně jiná. Všem našim školám jsme dali povinnost dát do školního vzdělávacího programu výukové programy týkající se židovského odkazu města, aby každý, kdo vyjde z deváté třídy, uměl říct, že tady žili nějací Židé a chrám stavěl Petr Parléř.
Kolín býval pověstný špinavou vodou v Labi. Už je čistá?
Nechali jsme vodu v Labi otestovat a překvapivě jsme zjistili, že kvalita je teď lepší než v řece Sázavě. Nicméně pro nás, lidi v Kolíně, je to stále trochu psychologická záležitost. Většina z nás zažila Labe jako černou mastnou stoku a vlézt do něj, koupat se, nám nepřijde přirozené. Ale myslím si, že doba koupání se vrací.
Jak vypadá kvalita života v Kolíně ve srovnání se švýcarským Dietikonem nebo saským Kamencem, vašimi partnerskými městy?
Nemám pocit, že by kvalita života v Dietikonu byla výrazně lepší než v Kolíně. Třeba při porovnávání vybavení škol jsme byli v něčem dokonce napřed. Nemáme ani výrazné problémy s nezaměstnaností, jako mají v Kamenci. Kdybych srovnal výši nájmů, výdělky, vybavenost města, tak si skutečně myslím, že kvalita života obyvatel Kolína není výrazně nižší.
Co nejvíc podle lidí ovlivňuje kvalitu života?
Zrovna nedávno jsme vytvořili vizi města Kolína, na níž jsme pracovali se sociologem. Stanovuje priority v městském prostoru podle Maslowovy pyramidy potřeb, aby všichni lidé, kteří jsou na různém stupni očekávání, měli pocit uspokojení. Primární úroveň bude vždy obsahovat bezpečnost, pořádek ve městě, nějakou možnost zdravotnictví, sociálních jistot. Na nejvyšším stupínku pak stojí možnost sebeuplatnění v městském prostoru. To znamená, nakolik lze vést aktivní život a rozhodovat o něm. Je to velmi inspirativní a netvrdím, že tomu tak v Kolíně zcela je. Cílem je dát lidem možnost participace na rozhodování a informace, které chtějí. Vytvořit možnost participativního rozpočtu, podporovat jejich projekty. Teď je to například projekt mladé umění v ulicích. Porota vedená docentem Fraňkem z Liberce bude vybírat díla, která na půl roku vystavíme v městském prostoru. Zároveň pokud chce člověk dělat komunální politiku zodpovědně, nesmí pohrdat 75 procenty obyvateli, které takový projekt nezajímá. Ale i menšinové projekty jsou důležité, protože Praha je natolik blízko, že nám tam aktivní lidé utečou, pokud jim nedáme v Kolíně příležitost.
Před dvaceti lety sem jezdívaly nizozemské nevládní organizace a učily Čechy spoluúčasti na městském rozhodování. Už tuhle disciplínu, tedy říct svůj názor a rozumně od města požadovat jeho zohlednění, umíme?
Ta situace se výrazně zlepšila, ale možná se trochu ještě učíme, jak vlastní potřeby a očekávání formulovat. V drtivé většině jsou názory formulovány v diskusích na sociálních sítích, ne vždycky hezky. Na druhou stranu v třicetitisícovém Kolíně existuje facebooková skupina Můj Kolín, která má přes deset tisíc členů. To ukazuje potřebu diskutovat. Pro radnici je to někdy únavné, ale užitečné.
Jste členem zmíněné skupiny?
Ano, já i moji kolegové z rady. Lidé si nás zvykli ve dne v noci označovat. Vyskakují nám upozornění, že jsme na něco tázáni, a my odpovídáme, pokud je otázka formulována slušným způsobem.
Jak často se takové diskuse účastníte?
Den co den, protože mě neustále kolegové upozorňují, že se tam někdo na něco ptá. My ale zkoušíme tohle dotazování oficializovat. Učíme lidi, že město má i vlastní nástroje, především aplikaci Lepší místo, kam lze psát také z mobilu. Vyfotit závadu v městském prostoru, dát ji do aplikace. Naši úředníci mají povinnost obsah aplikace kontrolovat. Rád přitom používám příběh pána, který si neustále chodil na radnici stěžovat. Když jsme zavedli platformu Lepšího místa, tak zahltil server fotografiemi a příspěvky. Tím se jeho negativní energie vlastně přetavila zázračně do pozitivní, protože jsme jeho podněty začali řešit, pokud to bylo v našich silách.
O co šlo?
Díra v chodníku, nesvítící lampa, špatně uklizené prostranství kolem popelnic… Miliony věcí běžné údržby města.
Česká města jsou velmi upjatá při dodržování nočního klidu, mnohem víc než například německá města, která působí v tomto směru uvolněněji. Také to řešíte?
Řešíme to velmi a úplně dobré řešení to nemá. V deset hodin je noční klid, ale pokud jsou akce většího charakteru, tak se pokoušíme vyjít vstříc organizátorům rozhodnutím rady města a prodloužit dobu hudební produkce.
Mám na mysli spíš běžný život projevující se posezením venku před hospodami. Proč nejde v létě posunout hodinu nočního klidu na půlnoc?
Nechceme, aby se vylidnilo centrum města a zůstaly tam jen podniky a kanceláře.
Ale nezdá se, že by se centra německých měst vylidňovala.
Asi proto, že mají nepřerušenou tradici povědomí, že život patří do středu města. Historicky tam byly trhy, a tedy celkově hlučněji. Možná také mají méně excesů s rušením nočního klidu. Když jsem půl roku studoval na Univerzitě v Augšpurku, bydlel jsem přímo na náměstí v historickém centru a nepamatuju si, že by tam někdo vyřvával.
Češi vyřvávají?
Tak pokud máme v centru města plesy a zábavy, tak se to stává. Mladá generace je prostě hlučnější a my tam musíme postavit strážníky městské policie. Když se ale na centra českých měst podíváte, tak předzahrádek přibylo, a v létě dostávají výjimku do 23 hodin. Tolerance lidí žijících ve středu města je větší, než bývala.
Na Čechy je tedy třeba větší přísnost?
Nerad to takhle říkám, ale je pravda, že sousedské vztahy obecně jsou tady kultivované méně. V Německu fungují ve vnitroblocích komunitní zahrádky. Když jsme se o něco takového pokoušeli v Kolíně, tak míra vandalismu byla o poznání větší, a úsilí lidí, kteří se tam pokoušeli něco pěstovat, menší. Pokud budu mít možnost, chci přijít s něčím, co jsem okoukal v Dietikonu. S projektem komunitních – řekněme – minizahrádek rozmístěných různě ve městě, kde si lidé sami zasadí zeleninu nebo bylinky, mohou si je utrhnout, pokud chtějí, ale musí se o ně také starat, zalévat apod. Nedělají to za ně technické služby. V Dietikonu taková věc funguje. Byl by to test pro kolínské prostředí, zda to půjde, nebo nepůjde. Nechci tedy říkat, že na Čechy je potřeba přísnost, ale my jsme neustále měli nějaké direktivní vedení, uliční výbory, někoho, kdo nás kontroluje, a úplně jsme nevytvářeli přirozené sousedské vazby. I já bydlím v bytovém domě a často to tam pro mě jako starostu není jednoduché.
Co není jednoduché?
Žít na sídlišti, kde mi někteří lidé dávají najevo, že tam nepatřím a že bych měl bydlet někde ve vile za městem. Jenže já jsem člověk, který nestíhá žádné koníčky, a představa, že budu pečovat o dům, když jsem antikutil a neumím zahradničit, mě vůbec neláká.
Jak vám dávají najevo, že do sídlištní komunity nepatříte?
Třeba se stává, že je mé auto poskvrněno flusancem. Řada sousedů ale za mnou naopak chodí s tím, jestli bych jim nepomohl s nějakým dílčím problémem. Když jdu pěšky do práce, tak mi cesta trvá půl hodiny místo deseti minut, protože mě lidé zastavují a na ulici se mnou něco řeší.
Některá města odstraňují v rámci boje proti tzv. nepřizpůsobivým občanům z ulic lavičky. Někdy dokonce zakazují sedět, aby se lidé, vnímaní jako problémoví, nezdržovali na ulicích. Také odstraňujete lavičky?
Tomuhle v žádném případě neustupujeme. Naopak jsem vrátil lavičky do místa, kde historicky byly a pak se daly pryč kvůli tomu, že se tam zmínění lidé sdružují. Těm, kterým to vadí, říkám: Tak ty lavičky pojďte využívat vy, seďte tam se svými dětmi, choďte do centra města. Neštiťte se sednout si vedle lidí, kteří se vám na první pohled nelíbí. Měli jsme tu reakce ve stylu – na náměstí jste dali nové lavičky, no jo, vždyť si tam sednou zase jenom tmaví. A my jsme říkali – proč by nám mělo vadit, že tam sedí romské rodiny a jejich děti blbnou kolem kašny? Vždyť to je také život v centru města, a pokud v sobě překonáme předsudky, tak místa je tam dost.
A překonali předsudky?
U podobných diskusí se vždycky ukáže, že problém vypadá mnohem větší, než ve skutečnosti je. Drtivá většina lidí je prostě ráda, že máme okolo kašny lavičky a mohou se na ně posadit. Kritici se budou ozývat vždycky, ale ustupovat hlasu, který chce z měst dělat skanzen, nebo který má v sobě a priori sousedskou nesnášenlivost, ať už motivovanou rasově, sociálně nebo jakkoli, to prostě nejde.
V Duchcově či jiných městech na severu Čech by možná namítli, že jejich sociální problém je podstatně většího rázu než váš v Kolíně.
Tak asi náš problém menší je, na druhou stranu ani my v Kolíně nemáme malou romskou komunitu žijící v jedné části města. Nijak se jí však neuzavíráme, máme terénního pracovníka, který pomáhá například s finanční gramotností, připravili jsme motivační program, kde nabízíme možnost přestěhovat se do městských bytů v jiné části města, pokud doložitelně žádají o práci, děti plní školní docházku a nejsou tam přestupky nebo trestné činy.
Udělali jste v Kolíně nějaký zásah do veřejného prostoru, který veřejnost naopak jednoznačně ocenila?
Zkusili jsme dát ven k Labi šachový stolek a po pravdě řečeno, nic moc úspěch. Tu a tam si přijdou šachisté zahrát, ale že by to bylo místo, které láká lidi k zastavení, to ne. Na předměstí poblíž zahrádkářské kolonie jsme zkusili dát grilovací místo. Lidé tam celkem chodili, ale za půl roku to bylo poničené. A pak se vám povede věc, kterou ani neočekáváte. Na celkem bezvýznamnou louku kousek od lesa jsme dali dvě dřevěné sochy medvědů, aby se už konečně vědělo, kde se tedy ti medvědi u Kolína potkali. Vlastně blbost… Řezbář je ale opravdu hezky vyřezal a stala se z toho kultovní louka pro rodiče s dětmi. Zajdou tam, vyfotí se u medvídků. Přijíždějí cyklisti a ptají se na medvědí louku. Je však hrozně těžké odhadovat, který z nápadů vyjde a který nevyjde.
Nezískám 64 procent
Volební hesla se nesou v hodně nejasném duchu. Všichni slibují lepší dopravu, bezpečnost atd. Co slibujete vy?
V Kolíně máme heslo, které nevyjadřuje konkrétnost, ale filozofii našeho osmiletého přístupu: Spolu v péči o město. Kromě toho máme 25 konkrétních věcí, které chceme udělat a začínáme je zveřejňovat na Facebooku.
Také máte v Kolíně obavu z migrantů?
Ne. V roce 2005 měl Kolín 29 tisíc obyvatel, v současné době má 31 tisíc obyvatel. Přibyly nám dva tisíce ekonomických imigrantů, kteří přišli hlavně do průmyslové zóny za městem. Jde o lidi z chudších ragionů republiky, Ostravska, Ústecka, ale i Slovenska, Ukrajiny, Polska. Pro město nebyl jejich příchod jednoduchý, ale nějakým způsobem si s ním poradilo. Ta situace si sedla a funguje. Takže kdyby někdo přišel a řekl: Vážený pane starosto, máme tady šest Syřanů, kterým vyhořely baráky a my pro ně potřebujeme najít ubytování, tak já odpovím: O čem se tady bavíme? Dejte mi na to měsíc, s ředitelem školy zařídím školní docházku, uspořádám velkou besedu s obyvateli v místní knihovně, ať jim Syřané na mapě ukážou, odkud jsou, ať na fotkách ukážou, jak teď jejich země vypadá, a vysvětlí, proč je tady máme a že nám děkují za to, že tady s námi mohou žít. V Kolíně je pokles kriminality mezi roky 2013–2018 v absolutních číslech o 65 procent. Neříkám, že je to naše zásluha, jde o obecný trend, navíc máme výborného ředitele policie. Mám ale v takové situaci dělat komunální kampaň způsobem, že si budu hrát se strachem lidí?
Radnice v poslední době zjišťují, že hromadný rozprodej bytů v devadesátých letech byl možná chybou. Nemají teď nástroj, jak tlačit cenu nájmů dolů. Máte stejný problém?
My jsme si docela dost bytů nechali. Ne že bychom byli tak prozřetelní, ale vázaly nás nějaké smlouvy se státem. Zhruba tisíc bytů, které teď město má, si rozhodně chceme udržet. Výprodej asi historicky trochu chybou byl, na druhou stranu v devadesátých letech tu vznikla přirozená touha lidí něco vlastnit a vizáži bytového fondu vstup soukromého vlastnictví výrazně pomohl.
Jak obecní byty přidělujete?
Zachovali jsme klasický pořadník. Má podmínky, především je nutné prokázat schopnost ufinancovat nájem, který je ale v rámci komerčních vztahů velmi nízký. Zájemce čeká půl roku, tři čtvrtě roku, někdy rok a půl, než se k bydlení dostane, během té doby však má jistotu, že ho nikdo v pořadníku nepřeskočí. Výjimky jsou jen pro krizové případy – týraná žena, která potřebuje rychle ubytování. Anebo pokud třeba policie či nemocnice řeknou, že potřebují nutně byt pro zaměstnance, který je pro ně absolutně prioritní. Jinak mé vedení města žádné výjimky nedává.
Je v očích obyvatel Kolína výhoda, že jste i poslanec?
Upřímně spíš nevýhoda. Mají trochu pocit, že jsem je opustil, a já tomu pocitu malinko rozumím. Snažím se ale být v Kolíně co nejvíc. Na radnici si jdu sednout ráno před cestou do Prahy nebo večer po návratu. Když je poslanecký týden, snažím se tam být od rána do večera, chodím pracovat o víkendech k neradosti své ženy. Ale nelituji se, je to mé rozhodnutí.
Jak Kolín proměnily dotace z Evropské unie?
Výrazně, a v tom se snažím dělat maximální osvětu. Dvakrát do roka pořádám prohlídku Kolína, kde osobně provádím. Chodí mi tam třeba 300 lidí. Většinou ukazuju historické stavby, třeba chrám sv. Bartoloměje, který se opravuje. Třeba říkám: Lidi, teď vcházíte do něčeho, na co nám ta zlá Evropská unie dala devadesát milionů korun. Devadesát milionů! Sami bychom to nikdy neopravili. Jestli se toho štítíte, tak dovnitř nechoďte.
Takhle jim to říkáte?
Říkám.
Jestli se toho štítí, ať tam nechodí? Proč by se měli štítit?
No, slovo štítit asi nepoužiji, ale pokud sleduji, že někomu vadí Evropská unie, tak je speciálně upozorním, že vstupují do objektu, kter ý EU zaplatila. Už lidi v Kolíně malinko znám, a přestože mě komunálně volí, v globálním pohledu na politiku se mnou nesouznějí. Je to legrační věc. Oceňují, jak se Kolín posunul a že bylo šikovné získat dotace, přitom Unie je pro ně hrozně zlá. Typický komentář zní třeba takto: V Kolíně tě hrozně podporuju, ale tam nahoře, co děláš, tam ti nerozumím. A já odpovídám, že dělám v Kolíně úplně totéž co v parlamentu. Cestou do Prahy někde u Českého Brodu se ze mě nestane někdo jiný. Evropská unie nám přestavěla všechny školy a školky ve městě, chrám sv. Bartoloměje, vystavěli jsme podnikatelský inkubátor, konečně se zbavujeme ostudy autobusového nádraží. Prostě ten zásadní pokrok Kolína v posledních čtyřech letech je daný tím, že se nám dařilo čerpat dotace a že zadlužené město, jímž Kolín historicky je, si mohlo dovolit investiční rozmach. Jestli je EU někde pozitivně vidět, tak je to ve městech a vesnicích. To by se mělo lidem víc ukazovat.
O jaké částce v případě Kolína mluvíme?
V posledních čtyřech letech to může být nějakých 350 milionů korun.
Vyhrajete volby?
Vyhraju. Nezískám 64 procent jako v minulých volbách, ale myslím si, že vyhraju, protože si to zasloužíme. Zároveň říkám, že bych chtěl jako lídr kandidovat naposledy. Po 12 potenciálních letech je žádoucí změna.
RESPEKT 38 | 17. – 23. září 2018
Vít Rakušan (40) Narodil se v Kolíně. Vystudoval germanistiku a učitelství s aprobací dějepis na Jihočeské univerzitě a poté školský management na Univerzitě Karlově. Po vysoké škole začal provozovat jazykovou školu se zaměřením na výuku němčiny. V roce 2010 se stal jako nestraník starostou Kolína, o čtyři roky později post obhájil. Od roku 2015 je členem hnutí STAN, o rok později se stal jeho prvním místopředsedou. Vloni byl zvolen poslancem. Je podruhé ženatý, má dceru a syna.
Autor: MAREK ŠVEHLA / FOTO milan jaroš
