Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Já vám děkuji za slovo. A pane předsedající, vaším prostřednictvím bych chtěl poděkovat zástupcům KDU-ČSL, ale i panu Žáčkovi za to, co tady bylo proneseno. Měl bych pro to dva krátké důvody. Za prvé jsme možná všichni zaregistrovali, jakým způsobem je obeznámena naše mládež o událostech z roku 1968 v anketě, kterou odprezentovala Česká televize. Ty znalosti byly tristní a mě jako učitele dějepisu se to hluboce dotýkalo. A myslím si, že i jakýkoli projev, který padne na půdě Poslanecké sněmovny a který si připomene události, které jsou 50 let staré a tak dramaticky změnily směřování našeho státu, je velmi potřebný. Je to signál do společnosti, je to signál pro mladou generaci, je to signál, že i my tady v Poslanecké sněmovně jsme si vědomi našich vlastních dějin.
A potom bych chtěl připomenout jako vystudovaný nikoli historik, ale učitel dějepisu – je to velký rozdíl – ještě jednu důležitou věc. Víte, těsně po druhé světové válce mezi námi popírači holocaustu nebyli. A proč? Protože byli konfrontováni s těmi, kdo přežili koncentrační tábor, kdo se vrátili. Byli konfrontováni s těmi, kdo cítili zápach spálených těl z krematorií v koncentračních táborech. Nikdo se v té době neopovážil tváří v tvář těm, kteří přežili, těm pamětníkům, zpochybňovat takovouto tragédii.
Je dobré mluvit o roku 1968 nahlas ještě teď, dokud je mezi námi velký počet pamětníků. Já jím nejsem, ale rád jim naslouchám. Rád poslouchám jejich životní příběhy a rád poslouchám o tom, jakým způsobem se jim změnil život, jak odešly jejich životní naděje, jak se jim rozpadly rodiny vlivem emigrací. Jak přicházeli o práci, když byli podrobováni výslechu na prověrkových komisích. Je prostě dobré toto nerelativizovat a pomalu jistě cítíme, že i v různých rozhovorech, o kterých už tady byla před chvíli řeč, přichází doba, kdy se ty 50 let staré dějiny naší země pomalu, ale jistě relativizovat začínají. Už se najednou říká, že to místo, odkud přišla ta tragédie a hrůza, možná nebylo to Rusko a vlastně za tím stojí někdo jiný a bůhví, jak to bylo, a je potřeba to celé zasadit do nějakého mezinárodního kontextu, který byl jistě složitý, a kdoví, co by se stalo, kdyby ti Sověti nepřišli, s tou naší zemí. To je to relativizování historie, které už si můžeme dovolit po nějaké době, když už ta událost je přece jenom daleko, ale ještě stále si ho nemůžeme dovolit úplně, protože mezi sebou máme lidi, kteří v té době žili, dokonce sedí tady ve Sněmovně a už na ulicích ty ruské vojáky potkávali a už cítili tu deziluzi, kterou tehdy národ zažíval. Proto je důležité o těchto událostech mluvit nejenom dneska, ale i za rok, ale i za dva. A především je velmi důležité, abychom o nich mluvili v našich rodinách, protože vzdělávání nezačíná školou, kde se to dvakrát probere a tomu pravěku je tam stále věnována stejná pozornost jako 20. století. To začíná v rodinách, kdy budeme našim dětem říkat, že jakákoliv relativizace utrpení a našich vlastních dějin je pro každý národ zhoubná. A nedopusťme ji ani na půdě Poslanecké sněmovny! Děkuji vám.
