Směnárny – co, jak, proč, kdy.
Nedávno jsem se více zaměřil na podvodné směnárny v Praze. Jak jsem na toto téma narazil? Když jsem ještě byl radním na Středočeském kraji, měl jsem v gesci cestovní ruch. Při debatě jak dostat turisty do Středočeského kraje jsme nevyhnutelně narazili i na nějaká data.
Tak předně. Když sečteme rozpočty Ministerstva pro místní rozvoj na podporu cestovního ruchu v regionech a rozpočet na provoz národní centrály cestovního ruchu, k tomu přidáme ještě podporu agroturistiky, dostaneme číslo 750 milionů. A to není zdaleka všechno. Nejsou tam prostředky, které dávají na podporu turismu jednotlivé kraje, nejsou tam jednotlivé dotační tituly, které s cestovním ruchem souvisí (například podpora výstavby cyklostezek). A tak jsme zjistili, že do cestovního ruchu naše republika dá ročně tři čtvrtě miliardy nejméně, a přitom má Česká republika bohužel stále pověst podvodníků, kteří mají všechno předražené a neumí anglicky.
V cestovním ruchu je dobrá pověst nevyčíslitelná penězi. Proto je také cestovní ruch jednou z oblastí která má opravdu vysoký multiplikační efekt, jednoduše řečeno se jedná o efekt zhodnocení. Jenže, dobrá či špatná pověst samozřejmě tento efekt ruší či potlačuje úplně. Pokud byste byli okradeni v Thajsku o půlku peněz, které jste si přivezli na útratu, vrátili byste se tam? A doporučili byste to svým rodičům, dětem, přátelům? No, já ne.
Jedním z problémů, který se mi zdál “jednoduše řešitelný” jsou směnárny. Problém se samozřejmě týká zejména zahraničních turistů, které některé směnárny (dlužno říci, že ne všechny, ale když už tak ty umístěné v samém historickém centru Prahy) podvádí tím, že při povinném podpisu informace před provedením směnárenského obchodu podepíšou jiný směnný kurz, než na kterém se před tím s pracovníkem směnárny ústně dohodli. Z praxe – dlouhý účet směnárník zakryje nahoře rukou či penězi a turisté si pak nepřečtou co podepisují. Při převzetí peněz pak turista zjistí, že směnil za kurz 28 % či až dokonce 42 %.
Samozřejmě, můžeme argumentovat hloupostí turistů. Nicméně, celý problém je ještě obsáhlejší. Turisté se většinou nenechají odbýt, zavolají na policii. Policie je v tomto případě bezmocná a její jediná rada “dojděte si stěžovat do České národní banky” je neúčinná. Peníze už se turistům, kteří jsou v Praze mnohdy jen na víkend (či na pár dní v týdnu) nevrátí.
A proto jsem předložil novelu směnárenského zákona, která umožňuje směnu vzít zpět do 2 hodin od provedení obchodu. To znamená, že pokud se ještě něco takového stane, přivolaný strážník může o možnosti turistům říci a směnárník bude povinen směnu vzít zpět. Považuji to i za preventivní opatření. Směnárníkům musí být jasné, že my na ně vidíme a že je už dále podvádět nenecháme. A jak jsem již několikrát uvedl – pokud se zlepší pověst Prahy, věřím, že turisté vyrazí i za její hranice. Do Středočeského kraje, na Karlštejn, do krásné Kutné Hory nebo „mého“ Kolína.
Pokud máte nějaký tip na podobné praktiky, které bych z pozice zákonodárce mohl začít řešit, budu rád pokud se mi ozvete.
Váš, Vít Rakušan
